Bez masky

26. ledna 2009 v 20:45 | Nightee |  . jednorázovky
Tak jsem po dlouhé době něco napsala. Je to nesrozumitelné, divné a temné, vlastně to hraje na podobnou strunu jako Největší zábave s andělem. Tak si to užijte. Jestli si něco takového jde užít.



<center><b><u>Bez masky</b></u><i>

Nostalgia dies every time we lie about some details we hide
cause the truth truly hurts sometimes
so don't you cry
don't keep me up all night
don't say that you're all right when the truth is you're not all right
it's getting harder every day
hard for me to breath
it's hard enought to breath
i want to change things
- Lesson 3, Trophy Scars</i></center>

Úzkost. Ta úzkost.<br><br>

Vždycky obdivovala umění jiných lidí se rozhodnout. Všichni kolem ní obvykle věděli, co chtějí. Měli jasnou představu, jasnou mysl, a jasné oči, které jí vyčítaly, že ona ani jedno z toho nemá.<br><br>

Ona se rozhodnout neuměla. Nikdy. Úspěšně to předstírala, to fascinující cílevědomé děvče, kterým si přála být ale ve skutečnosti nebyla. Předstírání jí stálo tolik sil, ale k ničemu to nevedlo.<br><br>

A teď seděla, s prázdnou hlavou, a bála se.<br><br>

Ta úzkost!<br><br>

Svírala jí srdce až do zapomnění, hořkost těch dní, co promrhala, jí pomalu ničila mozek. Tolik se bála a přitom sledovala jak prší na ulice, domy, a na lidi, umírající nebe, které na nás přeci jenom nakonec spadlo.<br><br>

<center>***</center><br><br>

Bez výčitek? Neblázni, bez výčitek nikdo žít neumí. A k andělům máme daleko. Tak. Co teď cítíš? Nic? Zase nic. Už nechci slyšet to slovo - nic. To není pravda, proboha. Něco cítit musíš. Že ne? Nevěřím ti. Ano, vyčítám ti to. Blázne. Proč se nechováš na chvíli jako člověk? Proč. Ach Bože, lidi jsou směšní. Já vím. Ale no tak. Jen chci aby byl někdo na chvíli směšný s námi.<br><br>

<center>***</center><br><br>

Nenávist. A pak - ticho.
<br><br>
<center>***</center><br><br>

Byla jiná. Možná vypadala stejně jako ostatní, ale byla jiná a jeho ta maska neoklamala.<br><br>

Přál si sní promluvit, ale vždy, když začal, ušklíbla se a odešla. Chápal, proč to dělá, a litoval ji. Chápal, že je ve své podstatě jen ztracená. Ztrácela sama sebe každý den tím, že se nikdy neodvážila poodhalit pravdu.<br><br>

Přeci se bála.<br><br>

<center>***<br><br></center>

No a? Ubližuješ jim, víš. Víš. Nechceš, ale je to tak. Jsi přeci člověk, ne? To lidi dělají.<br><br>

<center>***</center><br><br>

Někdy ho napadalo zajít za ní, když je sama. V soukromí. Bude se pak chovat jinak? Upřímně v to doufal, tak, jak lidé občas doufají.<br><br>

Doufání je protivná lidská vlastnost.<br><br>

Tolik jí toužil pomoct. Ukázat jí cestu.<br><br>

Někdy si myslel, že by to měl vzdát. Už ho nebavilo snít pro někoho, kdo sám snít nechce.<br><br>

<center>***</center><br><br>

Pořád se nemohla rozhodnout a pořád se ještě nepřestala bát.<br><br>

Ten strach možná dokonce rostl. Měla pocit, že někdo ví. Někdo o ní ví věci, které se sama bála vědět. Proč?<br><br>

Nenáviděla tenhle svět.<br><br>

<center>***</center><br><br>
Stalo se to jednoho tichého podzimního dne.<br><br>

Stála na chodníku v absolutní nehybnosti a pozorovala padající list. Pozorovala, velmi spořádaně a v téměř náboženském vytržení, jak tančí vzduchem v té nekonečné větrné hře, oči plné hořkosti a nevysloveného vzteku. Vítr jí cuchal vlasy a dělal jí krásnou.<br><br>

Byla bez masky.<br><br>

Když list nakonec spadl, sehnula se, aby ho zvedla.<br><br>

Někdo na vedlejší ulici z prudka zabrzdilo auto a ten zvuk lidského spěchu a šílenství jí přivedl zpět do těla, které nebylo její.<br><br>

Zavázala si tkaničku a zprudka se narovnala.<br><br>

Na chvíli se jejich oči střetly.<br><br>

Ušklíbla se odkráčela prostředkem ulici a nechala jeho i list, ležící na zemi jako mrtvý motýl, za sebou.<br><br>

Ale on věděl.<br><br>

<center>***</center><br><br>

Tak, a máš to. Nedáváš pozor. Myslíš, že sis to vylepšila? Já vím, že ne. Proboha, ty tvoje nápady. Nechci to poslouchat. Slyšíš, mlč! Nemůžeš na chvíli mlčet? Já vím, že ne. Vím, vím. Umíš být otravná, když chceš. Vím, že potřebuješ mluvit. Slova jsou důležitá, že? Slova jsou proto, aby lidi mohli lhát. Cože? Neblázni. Vždyť země je daleko... a lidi lítat neumí.<br><br>

<center>***</center><br><br>

Když se hodně soustředila, mohla slyšet umírat svět.<br><br>

<center>***</center><br><br>

Zastihl jí samotnou, konečně.<br><br>

"No tak! Pusť mě. Co si to vůbec dovoluješ? Idiote!"<br><br>

Nelíbilo se mu, že na něj křičí, ale jinak to nešlo. Nedonutil by jí zůstat jinak, než fyzickou silou, takže jí musel chytit za zápěstí a držet a doufat, že se snad uklidní. Cukala sebou, její hubené zápěstí se mu kroutilo v dlani jako polapený had.<br><br>

Nakonec ho kopla do holeně, ale on klidně stál dál.<br><br>

"Ticho. Chci si jen promluvit."<br><br>

Jiistě to byl strach, co viděl v jejích očích. Strach... možná něco jiného. V jejích očích bylo něco vážného.<br><br>

"Ne," odmítla, tišeji než předtím.<br><br>

"Proč to děláš?" zeptal se jí.<br><br>

Rozplakala se.
<br><br><center>
***</center><br><br>

Slzy.<br><br>

Už dlouho necítila slzy. Bylo to teď divné, plakat.<br><br>

Nelíbilo se jí to.<br><br>

Snažila se to zastavit, snažila se ze všech sil, snažila se necítit, ale nešlo to. Hráze povolily.<br><br>

<center>***</center><br><br>

Tiše. No tak, holka. Mlč. Dobrý? Dobrý. Přeci nechceš abych ti lhala. Nebude to dobrý, a ty to víš. Nikdy nic nebude dobrý, protože takovej je svět. Já vím že to víš. Vím, že to chceš jen slyšet. Aby ti bylo líp, viď? Seš tak hloupá... přeci víš, že já ti lhát nebudu. Nejsem jako ostatní, nejsem jako... <i>oni</i>. A víš co? Buď ráda, že jsem taková. Nikdo k tobě nebude nikdy upřímnej, jenom já. A neříkej, že mě nenávidíš. Beztak mi to je jedno.<br><br>

<center>***</center><br><br>

Nemohl se na ní dívat.<br><br>

Najednou vypadala tak jinak. Tolik bezmocně. Nechápal, jak si dřív mohl myslet, že skutečně vidí jaká je ve skutečnosti. Teď věděl, že to byl jen zlomek pravdy, zatoulaný střep zamlženého zrcadla bezděčně se lesknoucího v trávě. Málem musel ucouvnout.<br><br>

Mimoděk pustil její ruku, když sledoval její obličej, její oči, velké a plné slz a zoufalství a hořkosti. <br><br>

Bože, byla tak <i>ztracená.</i> <br><br>

<i>To ten svět,</i> pomyslel si.<i> To svět s ní tohle udělal. To svět mění vyjímečné lidi na lidi jako je ona. Prodají svoje sny za trochu průměrnosti.<br><br></i>

<center>***</center><br><br>

Od toho dne bylo všechno jinak.<br><br>

Už se mu nevyhíbala, neutíkala. Toužil po tom tak dlouho, ale teď z ní byl zoufalý. Bylo to horší, než čekal. Říkala spoustu věcí, které ho děsily. Vše, co si ta dlouhá léta předstírání a lhaní světu ukrývala pro sebe, věci tak smutné a pravdivé, všechno o nedokonalosti a bezohlednosti, to vše teď musela vyslovit. A protože on byl jediný, kdo jí byl ochoten doopravdy poslouchat, říkala to jemu. <br><br>

Věděla, že mu tím ubližuje. Nedokázala si pomoct a nenáviděla se za to. <br><br>

<center>***</center><br><br>

Tak a dost. Dost? Čeho je dost? Je ti dobře? Ne, není mi dobře, a ty to víš. Už to stačilo. Stačilo... i tebe mám dost. Proč mi pořád říkáš, co mám dělat? Zmlkni už konečně. Já znám způsob, jak tě umlčet, víš? Ne... neblázni. Blázen? Ne, nejsem blázen. Cítím se rozumněji než kdy předtím. A tebe mám dost. Mám dost všeho.
<br><br><center>
***</center><br><br>

Šel sám podél silnice lemované zářícími podzimními stromy a bezmyšlenkovitě rozkopával popadané listí, když jí uslyšel volat jeho jméno. Překvapeně se otočil.<br><br>

Běžela za ním po chodníku, krátká sukně jí pleskala o stehna, vlasy jí poletovaly kolem obličeje. I když byla ještě poměrně daleko, viděl jak krásný, jak šíleně <i>šťastný</i> má úsměv. Oči jí zářily, svítily uprostřed jejího obličeje jako lucerničky. Cítil, jak se mu rozbušilo srdce když jí takhle viděl.<br><br>

Doběhla k němu, rozesmátá a náhle neuvěřitelně krásná. Chvíli jen tak postávala před ním na chodníku a jen se na něj usmívala, pak se postavila na špičky a tiše ho políbila. Překvapením se mu málem podlomily nohy; cítil, jak je blízko, cítil zběsilý tlukot jejího srdce, cítil, jak se pořád ještě usmívá a náhle mu přišlo, že to všechno je dokonale správné. Všechno bylo v pořádku.<br><br>

"Díky," zašeptala mu do ucha, než se odtáhla a vběhla do silnice přímo pod kola projíždějícího auta.<br><br>

Dopadla vlastně docela blízko kraji silnice. Opožděně se ozvalo skřípění brzd, řidič vyskočil z auta a hystericky se k ní rozběhl. Zebra pod ní se začala rychle barvit do šarlatova. Nějaký pestře zbarvený list se poklidně snesl k zemi a zlehka se jí usadil ve vlasech.<br><br>

Na tváři měla pořád ten šťastný úsměv.<br><br>

Nakonec jí přeci jen ukázal cestu. <br><br>

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elenka Elenka | Web | 17. dubna 2009 v 21:07 | Reagovat

Ahoj, dlouho jsme se neviděly, pamatuješ si mě ještě? :)
V hlubinách počítače jsem narazila na kopie tvých výtvorů a začalo mě štvát, že je od věčného čtení už umím nazpaměť, a náhodou jsem si vzpomněla, že jsi vlastně zakládala blog. Tak jsem tu.
A šťastná. Zní to pod tímhle hloupě, ale je to přesně to smutnokrásno, který jsem na tobě zbožňovala, a který mi tak chybělo.. Takže děkuju :)
A samozřejmě držím palce, aby bylo líp.
(Kdyby tě to zajímalo, mám novej web, vypnila jsem ti ho tu. Ale nic moc tam není..)

2 Ali Ali | 5. února 2010 v 16:28 | Reagovat

Jmenuji se Daisy, je mi 7let mám blond vlasy a děsivé oči. Nemám nos a uši jsem mrtvá. Pokud tohle nepošleš 15 lidem zjevim se dnes večer u tvé postele s nožem a zabiju tě. Tohle neni vtip! Něco dobrého se ti stane v 15:22 -někdo ti zavolá nebo k tobě promluví a řekne MILUJI TĚ!!! P.S.: NEPORUŠ TO... Sorry, že ti to posílam. Posílam to ze strachu. Ne o sebe, ale o své blízké. Tento dopis pochází z Venezuely byl vyslán, aby změnil tvůj život a udělal tě šťastnější. Pošli tento dopis 20 lidem do 96 hodin. Změny se dočkáš do 5 dnů. Alena Kovaříková, která to poslala 22 lidem, v losovani vyhrála automobil. Erik Pražák, který tomuto dopisu neuveřil do 5 dnu dostal rakovinu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama